Zdobení stromečku

My děti se vrhly na zdobení vánočního stromečku. Většinou stával na balkoně opřený o zábradlí a zabalený v celofánu již týden předem. Tatínek nám stromeček přinesl do obývacího pokoje, zbavil ho obalu, ořezal dole kmen a postavil ho do stojánku. Stromeček vysvobozený z celofánového kabátku  roztáhl větvičky a pokojem se rozvinula vůně celého zimního lesa. Na chviličku, snad na pár vteřin jsme se dívali na tu krásu a vdechovali  vůni čerstvého jehličí, smůly a mrazu.

Stromeček jsme mívali vždy, jak se říkalo, živý. Rodiče si umělý stromeček pořídili až po opuštění hnízda všech jejich dětí. I později, když už jsem měla svou rodinu, trvala jsem na stromku živém. Snad z nostalgie. Nechtěla jsem tu vůni nahradit (i když bych možná ušetřila naše lesy), chyběla by mi ta syrovost, to kouzlo vzdáleného lesa. Okamžik, kdy se rozprostřel ve vší velikosti a stál uprostřed místnosti jako král. K umělým stromečkům nemám žádný vztah. Snad jsem ovlivněna dětstvím. Nedá se říct, že mi přímo vadí. Spíše bych to nazvala jakýmsi ignorantstvím vůči nim. Nezajímají mě, ale dovedu pochopit, že z prostorných, finančních nebo jakýkoliv jiných důvodů si lidé stromeček po vánocích složí do krabice, aby tam vydržel do příštího roku.

Koupení stromečku byla tatínkova starost, což se někdy neobešlo bez zpestření jinak svátečního a pohodového dne. Když jsme byli ještě malý, věděl, že stromeček prostě musí ráno být na balkoně ať se děje cokoli. A tatínek zdálky sledovaný maminkou se skutečně snažil, aby rok co rok stromeček byl kde má a aby jeho ratolesti měly krásný štědrý den.

Tatínek kupoval stromečky na tržišti v nedalekém městě. Snažil se dostat ke koupi hned, jak zjistil jejich prodej. Věděl, že čím dříve přijde, tím výběr stromečku bude snazší. Také se mu skutečně dařilo vybírat krásné buclaté stromky, se spoustou větviček. A když se z nějakého důvodu nepodařilo sehnat ideální, jaký on si představoval, dovedl si poradit. Tady odřízl, tam přidal.

Jednou, snad nedostatkem času stromek nestihl koupit. Na trhu zbyli podle něj už jen neforemná košťata, se kterými by si prý ani on nedovedl poradit. Dva dny před vánoci začala být maminka  nervózní. Přece nebudeme letos bez stromku? Tak se rozhodl, že pro tentokrát ukořistí stromek v lese. Opatřen pilkou a baterkou vydal se tatínek v noci před štědrým dnem na lup. Maminku pro jistotu uklidnil tím, že si stromek vybral den před tím. Nemusí mít tedy obavy, jde na jisto. Přišel do lesa okouknul stromky, vybral ten co se mu zdál dobrý. Postavil ho na balkon a s pocitem dobře vykonané práce šel spát. Ráno jsme čekali na zdobení. Ovšem to co tatínek postavil do stojanu se zelenému symbolu vánoc zdaleka nepodobalo. Tatínek se podíval na stromek se třemi větvemi a bez špičky a pochopil, že s tím už nic neudělá. Pak se podíval na naše protáhlé a zklamané obličeje. Prohlásil, že si musí něco zařídit a za hodinku se vrátil s tím nejkrásnějším vánočním stromkem. Kde ho dokázal sehnat nevím ale podstatné pro mě bylo, že nás nezklamal.

Stromeček byl ve stojánku a my si přinesli krabice s ozdobami. Celé dopoledne jsme pak zdobili a dívali se na pohádky. Vánoční ozdoby se u nás dědili. Ve dvou velkých krabicích maminka uchovávala ozdoby ještě po své mamince. Ty jsme měli jako děti nejraději a dávali na ně veliký pozor. Se zálibou a až posvátnou úctou jsme si je prohlíželi a opatrně věšeli na stromek, jako poslední. Nejraději jsme měli porcelánového sněhuláka a kominíka.

Občas se přikoupily ozdoby nové. Většinou tehdy, když se nějaká rozbila. Takže v krabicích zůstával počet ozdob poměrně stejný. Nejdříve jsme ale rozbalovali čokoládové kolekce, které tatínek dostával v práci. Byly přidělovány podle počtů dětí v rodině. Na každé dítě jedna kolekce. My jsme byli čtyři, takže figurek bylo hodně a nevadilo, když některá skončila v našich žaludcích místo na stromečku. Nesměla to vidět maminka, která nás nabádala, že jestliže se budeme postit celý den, uvidíme večer zlaté prasátko, ovšem jestli se to týká i čokolády nevěděla. Stejně jsme to nikdy nedodrželi. Těžko šlo odolat té vůni linoucí se z kuchyně, uždibování vánočky a cukroví ve špajzu. Někdy se stávalo, že některým čokoládovým figurkám chyběl provázek na zavěšení. To jsme vzali jehlu s bavlnkou anebo háček zapíchli rovnou do čokoládové hmoty. Každý rok jsme si také vyráběli svůj vánoční řetěz. Patřilo to už tak nějak k naší rodinné vánoční tradici. Z barevného papíru jsme nastřihali proužky. Ty pak  mezi s sebou navzájem proplétali a slepovali lepidlem do kroužků. Většinou jsme udělali čtyři řetězy. Každé dítě jeden. Stromeček byl ozdobený, stačilo ho ještě posypat vatou, která nahrazovala skutečné sněhové vločky. Stromek vypadal jako zasněžený. Když jsme poté zapnuli svítící řetěz do zásuvky, nebyl pro nás krásnější pohled. Bylo dozdobeno. Teď už mohl přijít Ježíšek.